u/Palladin1982

Hey everyone, just wanted to share my latest end-grain board made of maple and walnut.

When it was dry and ready for oiling, the contrast looked exactly like Italian Stracciatella ice cream. That was the initial name I had in mind. But as you know, wood always has the final word.

After soaking it in mineral oil and organic beeswax, the maple darkened into this rich, warm hue. It completely shifted the vibe. It no longer looked like Stracciatella – now it reminds me of a luxurious Nocciola (hazelnut) or a piece of traditional Gianduja nougat. I love how Italian words sound, so I decided to officially name this design "Nocciola Intrecciata" (Interwoven Hazelnut).

It was a custom request for a client who wanted a specific basketweave pattern, and honestly, seeing the oil bring out these warm tones was the best part of the build.

What do you guys think? Do you prefer the high-contrast dry look, or this warm, honey-like finished look?

Zdravím všechny. Na tomto subredditu se pravidelně objevují posty, které se nějak dotýkají práce v korporátu. Nemám žádnou vyloženě daty podloženou analýzu, ale pocitově bych řekl, že většinou se na korpotát buď nadává, dělá se z něho prdel nebo se dávají rady, jak ho oyebat, aby se člověk nezbláznil a každý měsíc mu přišla výplata.

Tak já dávám teď post, který to vezme z trochu jiného konce. Z konce, u kterého chci, aby byl začátek. Věřím, že spousta z vás o tom sní, ale třeba nemá odvahu nebo možnost to udělat. Možná to bude inspirace a motivace pro lidi, co chtějí z korporátu odejít. Možná to bude s odstupem času smutný a tragický příběh světové literatury o jednom naivním blbci, co šel za svým snem a totálně si nabil hubu.

Odešel jsem z korporátu.

7 let jsem pracoval v americkém korporátu. 10 let v japonském korporátu. Necelého půl roku v českém korporátu.

Ve čtvrtek ráno jsem ještě seděl v kanclu a čuměl do Outlooku, co mi to zas přišlo a co že se to očekává, že budu dělat. Další práci, na kterou jsem nebyl přijat, ale protože se ve firmě lidi mění jak na běžícím páse, tak se úkoly přidělují hlava nehlava těm nešťastníkům, kteří tam ještě zůstali. Klíčoví lidi jsou extrémně přetížení. Když po nich potřebujete nějaké informace, nemají volnou kapacitu. Když se s nimi chcete sejít, mají nejbližší volno půl hodiny příští týden. Na schůzku dorazí o deset minut později a odejdou o deset minut dříve, protože je volá jejich šéf. Všichni jsou chycení v meetingové pasti, kdy jdou z jednoho meetingu na druhý, kde si akorát stihnou říct, jaké jsou úkoly, ale už nemají čas je dělat.

A tak jsem si řekl, že toho mám dost. Že už mě nebaví poslouchat korporátní žargon. Že mě nebaví trávit dvě hodiny denně dojížděním do práce, která je mi ukradená, nebo kterou neumím. A vlastně ani nemám chuť se ji učit. Že už nechci budovat něco cizího.

Mé rozhodnutí nebylo 100% impulzivní, už jsem nad tím přemýšlel delší dobu a měl jsem v plánu to udělat, ale s výhledem tak za rok, rok a půl, až bude vhodná konstelace. Vhodná konstelace by byla, že budu mít našetřený nějaký finanční polštář, že přítelkyně dostuduje inženýra a v práci ji povýší a přidají.

A tak sedím před těmi dvěma luxusními velkými monitory Dell, srkám erární korporátní presso z kávovaru za 80 tisíc a v tom se to zlomilo. Uviděl jsem sám sebe, jak odcházím a jdu dělat něco, co mi dává smysl a co mě baví. Našel jsem si vzor rozvázání pracovního poměru ve zkušební době ze strany zaměstnance a za čtvrt hodinky už jsem s ním mašíroval na HR.

Víte, jaký to byl pocit? Bohovský! Byl jsem nervózní, ale zároveň zvláštně klidný a odhodlaný. Uvnitř bouřka, navenek klid. Na HR to nijak nehrotili. Jak jsem psal, odchází dost lidí, takže jsou asi zvyklí. Jenom mě poslali za specialistkou, která chtěla znát detaily, proč končím, a pokusila se mě zachránit pro firmu - neúspěšně. Až když jsme si podávali ruce, tak jsem si uvědomil, že je mám jak z ledu. Vrátil jsem notebook, mobil, kartičku zaměstnance, rozloučil se s těmi pár lidmi, které jsem stihl za tu krátkou dobu trochu poznat, a odkráčel středem do sluncem zalitého poledne.

Určitě vás zajímá, co teda mám v plánu bez finančního polštáře. A se studující (ale i pracující) přítelkyní. A s hypotékou. Během covidu jsem se vrátil k něčemu, co jsem jako malý kluk měl hrozně rád, práci se dřevem. Začal jsem kutit různé drobnosti do baráku, poličky, skříňky, postele a jiné věci, než jsem narazil na něco, co mě bavilo úplně nejvíc, kuchyňská prkénka. V tom jsem se našel a postupně se zdokonaloval a pořizoval stále lepší a lepší zařízení do dílny. Dva roky zpátky jsem si na to založil živnost a přivydělával si bokem jako OSVČ. Za těch 18 let v korporátu jsem dělal plánovače, procesního inženýra, projektového manažera, středního manažera logistiky, takže všechny tyhle znalosti a zkušenosti teď můžu využít ve své vlastní manufaktuře. Mám za sebou několik stovek vyrobených a prodaných prkének a mám svůj eshop. Objednávky sice pomalu rostou, ale zdaleka jich nechodí tolik, abych se tím v pohodě uživil. Přijde mi ještě jedna výplata z korporátu a dvě proplacené faktury za trochu větší zakázky na prkénka pro obecní zastupitelstvo a pro jeden velký český fotbalový klub. Když se s přítelkyní hodně uskromníme, spotřebujeme jídlo z mražáku a zavařené guláše a leča a halászlé, tak mám nějaké 3-4 měsíce, než to začne být s penězma těžké. Za tu dobu mám v plánu se svému eshopu věnovat na 100 %. Nepotřebuju jezdit 2x ročně k moři a jednou lyžovat do Alp. Jestli mi bude chodit dost objednávek, abych zaplatil odvody, daně a hypotéku, tak to s přítelkyní nějak dáme a ten klid v duši oproti korporátu bude stát za všechny prachy. Pokud to někoho zajímá a fakt to není chvástání, bral jsem 70k hrubého.

Mám za sebou prvních pár dnů jako OSVČ na plný úvazek. Ráno nemusím vstávat 5:30, abych byl v 7 kanceláři. V klidu vstanu, projdu se po zahradě. Pomazlím se s naší stárnoucí fenkou, pohladím všech šest koček. Zkontroluju, jak kde co roste. Když mám hlad, dám si snídani a pak jdu makat do dílny. Nebo jdu do dílny rovnou a dám si až oběd. Můžu dělat intenzivně 5 hodin v kuse. Můžu dělat 2 hodiny a dát si pauzu a jít komunikovat se zákazníky. A pak se zase vrátit do dílny. Včera jsem makal, i když byla neděle, do deseti do večera a bylo mi to úplně jedno, vůbec mi to nevadilo a pořád mě to bavilo.

Takže... doufám, že to nebude jako v tom vtipu, jak chlápek padá z mrakodrapu a v každém patře si říká: Zatím dobrý...

Venku přestalo chcát a svítí sluníčko. Jdu udělat fotky nového prkénka Stracciatella, které jsem dneska dokončil, a jdu řezat další javor. Držte mi palce, abych se za tři měsíce nemusel jak spráskaný pes vracet do korporátu. No more Corpo Rat!

Jestli chcete vědět něco víc, tak se klidně ptejte. Jestli jste se vydali stejnou cestou a z korporátu zdrhli, ocením každý tip, každou radu.