Surreální zážitek
Byl jsem na přednášce, jako vždycky touhle dobou. Sedl jsem si do druhý řady a přede mě si sedla jedna slečna. Párkrát jsem jí někde viděl, vím že existuje, ale nevěnoval jsem tomu nikdy zvýšenou pozornost. Až do dneška. Výklad na kterej jsem se těšil 3 týdny úplně přehlušila. A to nic neříkala. Nedělala hluk. Prostě tam jenom byla, a mně jako bys vyhodil pojistky vod hlavy.
Nemohl jsem si pomoct než se na ní dívat. Měla nádhernej nos. A lícní kosti, rty... Viděl jsem ledasco ve svým životě, ale takovýhle rty ještě nikdy. Samozřejmě jsem nechtěl civět, to se nesluší, a tak jsem občas nonšalantně koukal na profesora přičemž jsem se snažil probrat z toho hluku a svitu, jakej vyzařovala v tom černočernym svetru. Cítil jsem, v těch hluboce nonšalantních chvílích, kdy jsem se snažil popadnout dech, koukaje na profesora, jehož všechny tituly bych rozprodal abych jí koupil jedinou růži, že se na mě ona dívá zpátky.
Periferně jsem viděl že má nakloněnou hlavu a koutkem oka se taky dívá. Potkali jsme se. Zamrazilo mě v prsou, a začal jsem radši koukat jinam. Do země, z okna...to je vlastně totéž. Jakejkoliv pohled co neutkví na ní je zbytečnej. A stejně s nima musím šetřit. Potom jsme se v pohledech jen střídali, ale tak jako jsem cítil já, když se dívá, to musela cítit i ona ode mě. Přišlo mi, jako kdyby zrovna když se koukám, všemožně nastavovala hlavu, napínala krk, pročesávala si vlasy rukama... Budu se držet té příjemné představy že to bylo kvůli mně. A pro mě. V jeden moment si přehodila vlasy z jedný strany na druhou, a ty udělaly takovou jemnou lesklou vlnu a tak mírně rozcuchaný se přelily na jednu stranu, takže bylo vidět na levý rameno, krk, čelist... neumíš si to představit, slova jsou slabý.
Zjistil jsem, že já taky. Obyčejně se mi daří zachovat dekórum, někdo se mi třeba líbí, ale dokážu se přes to přenést, soustředit se na jiný věci, na práci a tak. Dneska ne. Zrychlil se mi tep i dech. Nadechoval jsem se každou vteřinu, naštěstí nosem a pod bundou, tudíž to snad nikdo nezaznamenal. Jen pan profesor, co má ve zvyku dívat se při přednášce do lidí, si musel pomyslet jak strašně úžasně vypráví. Já ho při tom už vůbec neslyšel.
Musím za ní jít, říkám si. Udělám to. Mám v tom praxi, oslovil jsem takhle už dost holek. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Nebojím se.
Ještě chvíli jsem trpěl smrtící krásou, a pak byl konec. Ona se zvedla, já taky. Vzala si věci, já taky. Koukla se do telefonu, já taky. Pane bože, udělám cokoliv, než abych odešel první. Vyrazila ke dveřím, já taky. Vyšla na chodbu kde nikdo nebyl. Příležitost. Teď! Teď to nebude trapný! Nemám rád oslovování před haldou lidí, ale tady nikdo není! Říkám ti, srdce mi bilo jako zvon ve věži, se kterou každým úderem houpá. A já jsem se houpal a myslel jsem že mi houpne, až jsem se rozhoupával moc dlouho... Zašla do studovny. V takovou chvíli už jsem byl v ráži, a cítil jsem se že bych jí oslovil i před celým stadionem. Nějaká studovna, stud...Co to je tváří v tvář takový kráse? Už už jsem se chystal jí dohnat, ale pak mě zradilo to, co podstupuje trénink nejtvrdší - tělo.
Začaly se mi klepat ruce, pak i nohy, zeslábnul jsem v ramenou. Sednul jsem si na první lavici, protože kolena mi odešly asi jako starýmu dědkovi. Dostal jsem regulérní strach že mám nějakej záchvat, ale i když mi bylo všelijak, necejtil jsem se že umřu nebo se zranim. Nebyla tam ta bezmoc, jako když je člověku blbě, když ho bolej svaly, když se ráno po tahu klepe v koupelně a říká si jak už nebude nikdy pít. Cejtil jsem se živě. Až moc. Ještě další čtvrt hodinu jsem se tam klepal jak drahej pes. Řekl jsem si, že se uklidnim pomocí vojenskýho dechovýho cvičení. Tenkrát mi to pomáhalo, když jsem se bál že neudělám reparát z geometrie a vyhoděj mě ze střední. Tak jsem se nadechl. Nic. Vydechl. Nic. Je to na nic. Zkusím to rozchodit, říkám si. Obešel jsem školu jednou zevnitř, a opláchnul jsem si ksicht na záchodě v umyvadle. Pak jsem obešel celou školu radši ještě zvenku v protisměru, a nechal jsem na sebe napršet, abych zachoval chladnou hlavu. To už pomohlo. Jsem zase použitelnej! raduju se, zatímco jdu za ní do studovny. Ale skutek utek. A já nevím kdy se vrátí...
Celou cestu domů jsem byl vystavenej nebezpečí smrti pod koly tramvaje, aut, autobusu a jednoho kočárku nějaký ženský co jsem jí vešel do cesty. Nevěděl jsem kudy jdu ani jestli je něco v cestě. Kdo mě chtěl okrást, měl to udělat dnes, protože bych se nebránil ani nevolal "chyťte zloděje!" Stal jsem se astronomickým úkazem: úplný zatmění. Takový se vidí jenom jednou za 1000 let. A přede mnou stejně pořád svítí ta světlá kůže, ty vlasy co se vlněj jako řeka, ten napnutej krk a rty, u kterejch se mi zdálo že se snad pohnuly směrem nahoru, když se na mě podívala. Třeba je jenom vtipný, když bulhar čumí do mlátičky, ale chci si hrát na to že jsem se jí líbil.
Jsou to už 3 hodiny. Asi jsem měl studovat LF UK, s takovou schopností zapamatovat si tvar obličeje. Skrytej talent... I ten reparát z geometrie bych dneska zandal - byla hrozně krásně symetrická.
Nevím jak jsem to dokázal, ale došel jsem ještě na nákup. Akorát jsem nekoupil nic co jsem chtěl. Viděl jsem jí i v jahodách. U takovejch by nevadilo, že stojej 59.90. Je to celý hrozně patetický, ale stejně jsem o tom už napsal básničku, hned co jsem přišel domu. To já tak dělám, když nedokážu něco tak dobře uchopit, třeba příležitost nebo tak.
Jestli jí nepotkám do konce semestru znova tak umřu.